oficiální web města

fotografie Aloise Hlavatého

Alois Hlavatý se narodil 6. července 1906 v Miletíně u Hořic. Mezi devíti sourozenci přišel na svět jako osmý. Otec byl zedníkem – fasádníkem. V roce 1917 se stal jako jedenáctiletý chlapec členem tehdy ilegálního Válečného Sokola v Polšti u Miletína. Na počátku prázdnin v roce 1918 chtěli mít veřejné vystoupení, které však bylo zakázáno. Přesto je ale uskutečnili asi o měsíc později na louce poblíž Prášilova dvorce. Dorostenec Hlavatý před tím roznášel oznámení po Miletíně, v Hořicích a okolí. Když Alois Hlavatý nastoupil po prázdninách do školy, nechal si ho zavolat pan řídící a oznámil mu rozhodnutí od škol. inspektorátu, že musí školu opustit právě pro účast na sokolském cvičení. Chlapec Alois to nechápal, protože v Sokole nespatřoval nic špatného, co by lidem škodilo, nebo dokonce ubližovalo. Naštěstí došlo k tolik vytouženému vyhlášení samostatnosti Československé republiky. Tehdy mu pan řídící řekl něco jiného, ať se oblékne do sokolského (režné kalhoty, červená košilka, kulatá čepička), že přednese před miletínskými občany na náměstí text, který mu napíše.

Po vychození obecné a měšťanské školy se měl v Miletíně vyučit strojním zámečníkem. Už od dětství měl zálibu v malování. Takovéto další odborné studium však u něho nepřicházelo v úvahu, protože nebylo dost peněz pro další výuku někde jinde než v Miletíně. Ředitel měšťanky Fr. Brykner už tehdy v něm rozpoznal zvýšené nadání, a proto doporučil jeho otci další studium na Obchodní akademii v Hořicích, kam by mohl docházet pěšky. Po další debatě si jeho otec dal říci, a tak syn Alois po čtyři roky, ráno i odpoledne, celkem 8 km, odměřoval cestu mezi Miletínem a Hořicemi. Od druhého ročníku byl vzhledem k dobrému prospěchu osvobozen od celého školného, které tehdy činilo 600 korun ročně. To byla velká úleva pro otcovu kapsu.

Obchodní akademii navštěvoval v době od 1. září 1921 do 18. června 1925, kdy se podrobil tehdy ještě dobrovolné zkoušce maturitní (dospělosti), která byla současně přijímací zkouškou na Vysokou školu obchodní. Po absolvování byl po dobu tří měsíců zaměstnán jako výpomocný účetní u firmy Fr. Machek, mlýn a pila, v Rohoznici u Miletína.

Poté od 1. října 1925 do 30. září 1926 absolvoval praxi v Občanské záložně v Miletíně jako účetní příručí. Dne 20. května 1926 byl odveden k výkonu vojenské služby. Po čtrnáctiměsíční službě byl propuštěn jako desátník aspirant se zkouškou na důstojníka v záloze. Našel si práci ve Skuhrově nad Bělou v Orlických horách, kde získal zajímavé místo, ale po čase přišla nabídka pracovat v záložně v Novém Bydžově, kam se nakonec přestěhoval. Touto změnou přešel do peněžnictví, kterému se poté věnoval téměř celý život. V Novém Bydžově tedy pracoval od 1. července 1929 až do 15. dubna 1942. Zanedlouho po přestěhování se oženil 3. srpna 1929 s Magdou Vitákovou a 19. srpna 1931 se jim narodil syn Vladivoj. Prvního dne roku 1933 byl povýšen na poručíka v záloze. V roce 1937 byl zapsán ke studiu na Vysoké škole obchodní.

1. ledna 1938 byl jmenován pokladníkem Občanské záložny a od 8. října 1941 účetním. Z titulu svého služebního zařazení byl v roce 1942 Vrchním soudem v Brně, Nejvyšším soudem v Praze a u všech krajských obchodních soudů v Čechách a na Moravě zapsán do seznamu svazových revizorů. V roce 1939 byly za německé okupace zavřeny všechny vysoké školy. Ve studiu soukromě pokračoval a po odborné zkoušce (19. ledna 1944) se stal členem Grémia účetních a bilančních znalců v Praze. Bylo to pro něho zřejmě největší ocenění, jakého mohl ve svém oboru dosáhnout.

Nikdo ovšem netušil, že A. Hlavatý jako důstojník v záloze, vyškolený pro interní zpravodajskou službu, aktivně pracoval v odboji. Jako účetní znalec a revident měl volný pohyb po protektorátu a tedy lepší přístup k informacím. Vedl odbojovou skupinu přímo v Novém Bydžově, kde se scházeli v knihkupectví pana Panochy.

Po kapitulaci Německa se v republice počal obnovovat pořádek. Vznikla také Československá vojenská bojová jednotka z Novobydžovska, která se pod velením poručíka Aloise Hlavatého přesunula do nejsevernějšího místa Frýdlantského výběžku na samou státní hranici. A. Hlavatý se zde snažil vytvořit ovzduší naprosté jistoty, klidu a bezpečnosti. Pochvalná uznání udělená této jednotce a jejímu veliteli dokazují, že se svého úkolu zhostili dobře.

V květnových dnech vydal Alois Hlavatý svoji první knihu Květen 1945, která obsahovala tři emotivní básně spojené s okupací (přetištěny v nové knize: Šelmy na scéně 1939-48, 1. vydání 1999). Z tehdejšího výtěžku zafinancoval svoji jednotku v pohraničí. Bohužel armádní peníze ušetřené Aloisem Hlavatým byly záhy rozkradeny nadřízeným důstojníkem. Druhou část peněz tehdy věnoval na Masarykovo konto proti tuberkulóze.

Po demobilizaci se A. Hlavatý dále věnoval povolání revidenta. 8. března 1946 byl jmenován přednostou ústřední správy Všeobecného družstevního svazu, 13. července 1946 jeho administrativním ředitelem. Pro stávající režim se stal osobou zcela nespolehlivou, protože nesouhlasil s tím, jak byla do života uváděna nová politická diktatura. Do jeho kanceláře byl usazen komunista, který ho ve všem sledoval a který později měl zaujmout i jeho místo.

A. Hlavatý se podruhé nechal zapsat na Vysokou školu obchodní. Stejně jako v roce 1939 pro zavření vysokých škol nacisty nemohl ve studiu pokračovat, tak i nyní pro zamítavý postoj k stávajícímu režimu byl ze školy vyloučen a ekonomii dále studoval jenom soukromě. Své názory se snažil zveřejňovat v denním tisku. Noviny však už nesměly nebo se bály jeho články publikovat. Rozhodl se proto pro vydávání ilegálních novin pod názvem “Nástup”, které později byly vydávány v nákladu asi 300 kusů a byly tištěny přímo ve svazu. V redakci byli dva úředníci z ministerstva financí, dva z úřadu hospodářství a práce a tři z ministerstva vnitra. Na vydávání a rozšiřování pracovala i řada jiných lidí: architekt Ing. Kabát, otec známé herečky Zity Kabátové, prokurista Josef Daněk z hlubočepské chemické továrny, Jar. Plocek, ředitel záložny v Brně, Mir. Šimek, učitel hudby z Hořic, a jiní. Tito lidé o sobě nevěděli a vůbec se neznali. Jeden ze známých Ing. Kabáta, už komunista, předal jedno číslo na policii. Ing. Kabát byl zajištěn, při výslechu vyzradil A. Hlavatého, kterého sebrali v jeho kanceláři dne 21. září 1948.

Nejdříve byl vyslýchán “na čtyřce” v Bartolomějské ulici, načež před polednem byl převezen na Pankrác. Krátce po poledni vstoupil k němu do cely neznámý člověk a vyšel s ním ven z věznice. Tam mu řekl, že je opět volný, ale že musí ven za hranice, nebo bude znovu zajištěn. Umožnil mu útěk z Prahy a poblíž Aše i do Německa. A. Hlavatý přemýšlel o muži, který ho vyvedl z Pankráce a umožnil mu odchod za hranice. Byl to jistě někdo z “vnitra”, kdo věděl o časopise “Nástup”. Měli tam obavu, aby Hlavatý při výslechu “nepromluvil” a někoho nevyzradil. Proto mu raději pomohli v cestě na Západ a z republiky ho odklidili.

Alois Hlavatý přešel hranice směrem na Selb, odtud jel do sběrného tábora do Regensburgu, kde všichni uprchlíci byli ubytováni v Götheschule. Tam pracoval v registrační kanceláři. Odtud byl 15. prosince 1948 převezen do mateřského tábora do Murnau v Bavorsku. Zaměstnání našel v Gautingu u Mnichova, kam z Murnau denně dojížděl. Byl dobře placen, a tak uvažoval o tom, že si do Německa převede i manželku a svého syna. Pokusil se o to 27. července 1949. Jeho útěk byl jedním mužem, pracujícím v Německu “pro obě strany”, předem do republiky nahlášen a Hlavatý byl na hranicích již očekáván a zatčen.

To, co následovalo, bude navždy patřit mezi nejčernější místa naší historie, kdy velkou fyzickou i psychickou bolest vykonávali na lidech stejní příslušníci našeho národa. A. Hlavatý měl zaplatit tím nejvyšším, původní návrh zněl: trest smrti! Nakonec byl po vykonstruovaném procesu 31. března 1950 odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství podle zákona č. 231/48 sb. k trestu těžkého žaláře na doživotí, ke konfiskaci celého jmění, dále k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs a ke ztrátě čestných občanských práv na deset let. Seděl na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a nejvíce v Leopoldově. Do “sbírky” velkých čsl. kriminálů mu chyběly pouze Kartouzy. Ve věznicích se přesvědčil, co všechno člověk dokáže, zapomene-li, že je člověkem. Aby nepropadl zoufalství a beznaději v nejkrizovějších chvílích svého života, uzavíral se do svých myšlenek, vzpomínek a představ. Vzniklé myšlenky veršoval a uspořádával do nekonečných veršů, které ztvárnily jeho pocity a tužby.

Propuštěn byl z Leopoldova 23. září 1960 jako člověk plně invalidní, režimem zcela opotřebovaný, vážící jen 39 kg. Po propuštění až do roku 1967 nikde nepracoval a byl mu vyměřen minimální důchod ve výši 400 Kčs. Práce, které mu byly nabídnuty, např. jako topič u kotle nebo mazání kolejí, či někde na stavbě, nebyl schopen vykonávat. Až mu v r. 1967 jeho kamarád pomohl k místu ve výstavnictví, kde pracoval až do jara r. 1989 celkem na 32 mezinárodních výstavách. Nejdříve tam pracoval jako manuální pracovník, později jako ekonom. Většina vystavovatelů k nám přijížděla ze Západu a styk s nimi z důvodů politických byl pro Hlavatého velmi nebezpečný. Přesto riskoval. Navazoval s nimi styk a také jejich prostřednictvím se některé z jeho básní z vězení dostávaly na Západ, kde pod vymyšleným jménem byly zveřejněny. Tak se jeho básně dostaly do Německa, některé až do Anglie a do Kanady, kde byly otištěny v našem českém tisku.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968 se Alois Hlavatý účastnil všech protestních schůzí, jež byly v Praze konány. Po upálení Jana Palacha složil na něho báseň, která byla rozšiřována po Praze i okolí a dokonce ji směrem od muzea nalepil i vzadu na pomník sv. Václava na Václavském náměstí. Visela tam po tři dny, než ji kdosi strhl. Nechyběl také na oslavách, které se konaly k 28. říjnu 1968 a 1969 a i po léta další, kdy stávající režim projevil až hrubou brutalitu.

Zúčastnil se všech vzpomínkových shromáždění, jež se konala v době tzv. Palachova týdne, z nichž nejbouřlivější bylo 16. ledna 1989 k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha. Tohoto dne také režim ukázal, čeho všeho je schopen, a proto Hlavatý na tyto události napsal báseň “Kolo se točí!”. V roce 1989 opět nebylo dne, aby Hlavatý chyběl na protestních shromážděních proti stávajícímu komunistickému režimu. Na shromáždění, jež se konalo v Praze dne 24. listopadu, kdy ulice středu města i celé Václavské náměstí byly lidmi úplně přeplněny, vyzval jeden z přítomných Aloise Hlavatého, aby od sochy sv. Václava k tomu úžasnému davu lidí také něco promluvil jako bývalý politický vězeň. Hlavatý vyhověl. Mluvil bez jakékoliv přípravy. Jeho projev kdosi “natočil” a byl potom rozšířen po Praze i okolí.

V pondělí dne 27. listopadu 1989 se konalo v Praze další shromáždění. Václavské náměstí bylo zase zcela naplněno a Hlavatý byl opět vyzván, aby k přítomným promluvil. Lidé mu pomohli vystoupit až zcela nahoru k soše sv. Václava, odkud zpaměti přenesl svou nedávno složenou báseň “Kolo se točí!”. Byla kvitována bouřlivým potleskem a jako předchozí projev byla natočena a na mnoha místech rozšiřována. Kromě toho složil další báseň na listopadové události roku 1989, kterou nazval “Československý podzim 89”.

Přišel rok 1990, kdy A. Hlavatý byl rehabilitován a za léta strávená ve vězení mu byla vyplacena náhrada. Alois Hlavatý si však pro sebe z těchto peněz neponechal ani korunu a všechno rozdal mezi Hořice a Miletín. Hořicům věnoval částku pro nemocnici a Miletínu zakoupil do věže tři nové zvony místo těch, které z věže sundali Němci za okupace.

V září roku 1991 stal se Alois Hlavatý čestným občanem Hořic a v roce 1992 čestným občanem Miletína, svého rodiště. V roce 1993 se přestěhoval z Prahy do Hořic.

Za jeho pobytu v Hořicích bylo zatím vydáno pět jeho knih: Z bláta do louže, Ozvěny domova, Pohádky z naší malé zahrádky, Šelmy na scéně a Osliáda.

Zemřel 4. července 2001 dva dny před svými 95. narozeninami v jičínské nemocnici. Pochován je na miletínském hřbitově.

Čerpáno z časopisu Pod Zvičinou.